MATHIAS ZDARSKY – OUTDOOROVÝ VYNÁLEZCE Z KOŽICHOVIC

Každý génius to má ve své době těžké. Když na přelomu 80. a 90. let 19. století Mathias Zdarsky v kopcích rakouských Alp na lyžích sjížděl tamní vrcholy, sousedé se mu smáli. Dnes je tomuto rodáku z moravských Kožichovic u Třebíče věnováno muzeum, má heslo v prestižních encyklopediích a o jeho životě a díle se píšou diplomové práce. Je totiž světově uznávaným zakladatelem alpského lyžování, prvním lyžařským metodikem a instruktorem na světě. Tento celoživotní sportovec, učitel, technik, umělec, intelektuál atd. byl též jedním z prvních lavinových odborníků, ale především vynálezcem a konstruktérem celé řady pozoruhodných outdoorových záležitostí. Asi nejzásadnějšími z nich jsou vázání s pevnou patou, které podnítilo vznik nejen alpského lyžování, ale též skialpinismu, a bivakovací vak známý jako žďárák.  

Jednooký multitalent

Mathias Zdarsky se narodil jako desáté dítě do rodiny chudého mlynářského pomocníka Johanna Zdarskeho a Josefy rozené Eigl, 25. února 1856 v Kožichovicích, které byly v té době součástí Třebíče. Otec rok po jeho narození zemřel, tak se matka se sedmi přeživšími dětmi přestěhovala do Třebíče. Od počátku školní docházky se Mathias projevoval jako výjimečné a všestranně nadané dítě: výborně se učil, maloval a kreslil, měl dar přesně popisovat věci a coby přirozený pohybový talent byl výtečný v gymnastice. Byl též vášnivým bruslařem. Vzhledem k tomu, že žáci měli zakázáno chodit bruslit v době školy, Mathias měl své brusle vždy schované pod mostem, aby využil přestávky.

Tento fakt ukazuje, že už v dětství byl odhodlanou osobností. V jedenácti letech během dětské hry odpálí jeho starší vrstevníci rozbušku. Mathias utrpí úraz hlavy a následně přestane vidět na levé oko. Možná ho právě to nakoplo k tomu, aby pro svůj hendikep nefňukal a snažil se ještě víc než ostatní. Sportuje, po maturitě v Jihlavě studuje učitelství v Brně, poté malířství a sochařství ve Vídni a pak polytechniku v Curychu, cestuje a tvoří famózní kresby a sochy. Ve všech oborech samozřejmě exceluje. Přesuňme se však do konce 80. let, kdy kupuje statek v rakouských Alpách.

Vynálezcovo zázemí v Lilienfeldu

V kristových letech, 11. 5. 1889, kupuje Zdarsky horský statek Habernreith s 50 hektary pozemků v obci Marktl v katastrálním území Lilienfeldu. Statek a jeho okolí mu poskytuje dostatečné zázemí pro sportovní, umělecké, objevné i jiné aktivity. Rok předtím se seznámil se zprávou o grónské expedici Fridtjofa Nansena, jež v rámci svého pionýrského počinu použila lyže. Zdarsky si „ďáblova prkénka“ vzápětí objednává z Norska. Nebyl však příliš spokojený s jejich délkou a s primitivním vázáním na kožený pásek. Lyže byly příliš dlouhé a ve vázání se pata neustále pohybovala ze strany na stranu, což v rámci pohybu v nížinách nevadí, ale chcete-li smysluplně sjíždět z prudkého svahu, příliš nepochodíte. 

Začal tedy experimentovat. Zkrátil lyže, odstranil žlábek a neustále zdokonaloval vázání k obrazu svému tak, aby v něm bota pevně držela i při vertikálních sjezdech. Po několika sezonách si zaznamenal do deníku, že pravidelně chodil do hor, vázání zdokonaloval a přibližně po třech letech „…jsem se jako lyžař zcela přizpůsobil svému strmému okolí. Moje vázání, snad více než dvousté, bylo spolehlivé a moje hrdost cvičence nebyla zraňována žádnými pády.“ 

Dlužno poznamenat, že u tzv. lilienfeldského vázání, jehož první prototyp s pevnou patou Zdarsky sestrojil už v roce 1890 a po neustálém zdokonalování nechal roku 1896 patentovat, pata boty držela pevně, ale pata vázání nebyla kompaktní s lyží. Představme si to asi tak, jako když na skialpech sjíždíme svah s vypnutou patou na polohu flat. Tato konstrukce na druhou stranu umožňovala pohodlný pohyb po rovině a též stoupání cik cak do kopce. Stoupací pásy Mathias nepoužíval, takže to nahoru musela být pekelná dřina, navíc pouze s jednou holí. Náš všeuměl se však zaměřoval zejména na sjezd. Jeho novum brzy posloužilo coby prototyp moderního vázání na sjezd, které už má patu spojenou jak s botou, tak s lyží.

Metodik, propagátor a instruktor

V počátcích lyžování všichni lyžaři používali jednu dlouhou hůl, která jim při jízdě z mírného svahu umožňovala vytvářet oblouky a prozkoumávat povahu povrchu. V prudších pasážích se jezdilo metodou Schuss-Bum: lyžař se rozjel přímo z kopce a když vycítil, že už to neustojí, otočil se bokem proti svahu, spadl, po chvíli se zvedl a pokračoval stejným způsobem dál. Mathias však s tímto stylem nesouhlasil, proto vymyslel vlastní metodiku. Zjednodušeně řečeno bylo jejím základem „plužení do oblouku“ v zatáčkách s pomocí hole, která též zajišťovala stabilitu. To umožnilo sjet i prudký terén bez pádu . Metodu velmi záhy sepsal, opatřil čtyřiceti fotografiemi a vydal. Jedná se o první lyžařskou metodiku na světě. Poprvé vyšla roku 1897 a do roku 1925 se dočkala sedmnácti vydání, tudíž se bez nadsázky jednalo o bestseller.

Ukázky z vydání Zdarskeho legendární metodické učebnice

Další mistrovo světové prvenství spočívá v instruktorském řemesle. Koncem 19. století pro tento krásný sport nadchl mnoho mužů, žen i dětí, zejména z Vídně. Odsud se svého času vypravovaly i speciální vlaky plné lyžařů a lyžařek stejně jako i z jiných částí Rakouska a okolních zemí. Později byl Zdarsky také oficiálním lyžařským instruktorem armády. Údajně naučil lyžovat do roku 1916 20 000 duší nejen v různých částech Alp, ale i v Karpatech a Beskydech. Též založil Lilienfeldský lyžařský spolek (1898) a o dva roky později Mezinárodní alpský lyžařský spolek.

Organizátor a rekordman

Aby těch prvenství nebylo málo, tak tento chlapík, který dle svých zápisků už v roce 1896 překonal na lyžích rychlost 100 kilometrů v hodině a během jízdy byl schopen metat salta, uspořádal závody ve sjezdu v roce 1901. První slalomové závody na světě se konaly 19. 3. 1905 v okolí jeho bydliště; start byl na hoře Muckenkogel, kam všichni během asi dvou a půl hodin došli a před startem si odpočali. Neupravená trať měřila bezmála dva kilometry, měla půlkilometrové převýšení a závodu se účastnilo 24 mužů a jedna žena. Bez pádu to nedal nikdo. Netřeba zdůrazňovat, že autorem trati čítající více než 100 branek a samotných pravidel závodů byl právě Zdarsky. Ve své době byl pochopitelně považován za nejlepšího lyžaře na světě.

Bivakovací vak, laviny a houževnatý „stařec“ 

Mathias si velmi dobře uvědomoval, že pohyb v horách s sebou nese možná rizika. Jak již víme, tento chlapík ke všemu přistupoval komplexně a zodpovědně, a tak není divu, že myslel i na bezpečí své i ostatních. Jedním z jeho vynálezů je nouzový bivakovací vak, v původní podobě jakýsi nízký stan pro několik lidí, kteří v něm seděli.

Také si velmi brzy všiml pohybu lavin, které začal celoživotně studovat. Tenkrát nebyly metodické příručky, ani pípáky nebo lavinové batohy, a tak Zdarsky věnoval lavinové problematice hned dvě publikace. Krátce po svých šedesátých narozeninách 28. února 1916 působil v Korutanech jako instruktor armády a v rámci záchranné akce maďarských honvédů se dostal do velmi nebezpečné laviny. Tu víceméně záhadně přežil s 80 zlomeninami po celém těle. Dle svých pozdějších zápisků si během pádu laviny přál, aby se hlavou uhodil o kámen a to peklo skončilo. 

Dva roky byl v péči lékařů, kteří mu nedávali ani 1% šanci na to, že se někdy postaví na lyže. Sveřepý Zdarsky si však zkonstruoval posilovací stroj, pilně cvičil a po roce a půl skákal salta do předtím vlastnoručně postaveného bazénu a až do roku 1939 byl aktivní ve svých činnostech. Dlužno poznamenat, že byl vždy tvrdým propagátorem absolutní abstinence a odsuzoval též tabakismus. Tomuto trpělivému vizionáři, který se nikdy nevzdal, což si už v dětství předsevzal, byl vyměřen čas 84 let.

Mathias Zdarsky, nebo Matěj Žďárský?!

V závěru si neodpustím poznámku, že zejména v posledních letech proklamované Zdarského češství je bohužel mýtus. Zdarsky nesporně v dětství a dospívání češtinu v oblasti Jihlavska (které však bylo německy hovořícím jazykovým ostrovem v rámci českého prostoru Rakouska, resp. Rakouska-Uherska, nota bene na území Moravy) používal, zřejmě i v dětství ve škole. Nicméně se s češstvím nikdy příliš neidentifikoval. Na jihlavském reálném gymnáziu (Obergymnasium Iglau), kde roku 1874 maturoval, výuka probíhala v němčině, na učitelském ústavu (Lehrerbildungsanstalt Brünn) v Brně, kde poté čtyři roky studoval, jakbysmet. 

V roce 1878 jeho kroky směřovaly do Vídně a následně blíž k rakouským Alpám. Během studia ještě stihl cestovat v rámci Švýcarska, Německa, Itálie, Bosny a roku 1888 i severní Afriky. Ačkoliv jeho starší předci nesporně pocházeli z českého prostředí a minimálně v jednom dokumentu z období, kdy bydlel v Třebíči (tj. do jeho 14 let), je zapsaný jako Matěj Žďárský, toto jméno v dospělosti nepoužíval, o čemž svědčí i chybný zpětný posmrtný překlad Mathias na Matyáš. Matyáši mu tedy pravděpodobně nikdo nikdy v životě neříkal, možná české děti v Třebíči Matěji… 

Buď, jak buď, všechny své publikace a deníky vedl v němčině a veškerá jeho průkopnická činnost spojená s lyžováním, instruktorstvím, lavinovou problematikou atd. je spjata s rakouskými Alpami, kde trávil prakticky veškerý čas od 1889. Ve svém plodném životě ani neměl čas na založení rodiny, natož se zaobírat takovými malichernostmi, jako je národnostní identita. Možná i z toho důvodu po něm není pojmenována hora v Alpách či na Vysočině, ale v Antarktidě. Tímto se omlouvám českým ski-vlastencům, ale faktem je, že tento německy hovořící Rakušan, rodák z moravských Kožichovic, tedy z území dnešní České republiky, se soustředil převážně na lyže a hory. A to je dobře.