Pacific Crest Trail – dálková trasa, na níž najdete svobodu i sebe sama

Pacific Crest Trail je dálková trasa vedoucí na západě USA z Mexika ke kanadským hranicím. Se svojí délkou 4265 kilometrů se táhne přes Kalifornii, Oregon a Washington. Je velmi rozmanitá, díky čemuž si užijete poušť s kaktusy, vysoké hory i hluboké lesy. Pojďte se se mnou aspoň na chvíli ponořit do jednoduchého, ale o to intenzivnějšího života na trailu.

Ležím pod širákem a nad sebou mám mléčnou dráhu. Na obzoru se ještě neznatelně rýsuje obrys vulkanické hory Mount Adams. Je to nepochybně nejhezčí místo na spaní, které jsem na Pacifické hřebenovce měla. Jsem šťastná, jsem svobodná. Toto jsou právě ty chvíle, pro které stojí za to ujít i tisíce kilometrů.

Kouzlo dálkových tras

Na otázku, proč vyrážím na dálkové traily, nedokážu jednoznačně odpovědět. I když jí rozumím. Zdá se trochu nesmyslné vydávat se na několik měsíců do míst, kde je vedro, zima a mokro. Kde každý den musíte ujít mnoho kilometrů do strmých kopců, nosit na zádech těžký batoh a o žízeň a hlad mnohdy také není nouze. Proč tedy podstupovat všechno to nepohodlí? Není jednodušší ležet doma na gauči a o takových dobrodružstvích si jen číst? Jednodušší rozhodně ano. Ale ten pocit, když vylezete nahoru a otevře se vám pohled na okolní kopce, údolí a třpytivá jezera, v pohodlí domova jednoduše nezažijete. A dálková trasa vám toto umožní v míře zcela dostačující. Jen si představte, jaké by to bylo po týdnu vaší klasické dovolené vědět, že těchto týdnů vás čeká třeba ještě dvacet? Nezní to skvěle?! 

Tři roky čekání

Než jsem se já osobně vydala na Pacific Crest Trail, několik let to trvalo. K rozhodnutí pokusit se zdolat tento thru-hike (trasa, která se jde od začátku do konce a měří minimálně 500 mil) jsem dospěla v roce 2018. Jelikož příprava vyžaduje mnoho času, rozhodla jsem se vyrazit o dva roky později v roce 2020. Není třeba nijak obšírně vysvětlovat, proč jsem tento rok nevyrazila. Odklad jsem se rozhodla využít k tomu, abych lépe poznala sebe, své vybavení a nasbírala zkušenosti na evropských stezkách. Díky tomu jsem se cítila více připravená. Věřila jsem, že to zvládnu. Na konci dubna 2022 jsem nakonec seděla v letadle, které mě vezlo vstříc mému do té doby největšímu dobrodružství. 

Nikdy nejste sami

Vyrazila jsem bez parťáka, jen sama za sebe. Mnohé tento fakt zaskočil. Otázce, zda se jako sama holka nebojím, jsem musela čelit poměrně často. Ve skutečnosti ale na Pacifické hřebenovce člověk nikdy není sám. Díky své popularitě se na tento trail vydává několik tisíc lidí ročně. Není třeba se ale obávat přelidněnosti. Vyšší koncentrace lidí je především u zdrojů vody a na místech vhodných ke stanování. Přes den se může stát, že potkáte jen pár vám podobných. Je už jen na vás, zda utvoříte trail family (skupina hikerů, kteří jdou delší dobu společně) nebo budete trávit většinu dne jen se svými myšlenkami.

Stezka, která vás sama vede

Dobrá zpráva pro ty, kteří nejsou obdařeni orientačním smyslem, je ta, že je velmi snadné trail sledovat. Značení je velmi sporadické, ale většinou je tam patrná jen jedna pěšina a v případě ojedinělých rozcestí vás nasměruje ukazatel. V orientaci vám také pomůže aplikace FarOut, bez které se skoro neobejdete. Nejenom že je v ní mapa, ale najdete v ní mnoho užitečných informací týkajících se vzdáleností, vodních zdrojů a také míst vhodných k postavení stanu. Vše je aktuální díky komentářům, které tam vkládají lidé jdoucí stezku stejně jako vy.

Buď vedro, nebo zima, nic mezi

Začátek celého PCT je na dohled mexické hranice u ikonického monumentu, u kterého se nikdo nezapomene vyfotit. Následující úsek vede pouští. Není to poušť, jakou si pravděpodobně představíte. Písečné duny byste zde hledali marně. Přesto se připravte na neuvěřitelné vedro, sucho a na některých místech vám budou dělat společnost i kaktusy. Paradoxní je, že přes den z vás leje pot a v noci si oblékáte péřovku. Rozdíly teplot jsou extrémní. Zajímavé je, že vás tu nečeká nic mezi. Buď vedro, nebo zima. Je na to třeba myslet zejména v souvislosti s výběrem správného vybavení. Během chladných nocí jsem byla ráda za svůj třísezónní spacák. Naopak přes den jsem se musela chránit před sluncem nejen opalovacím krémem. Nezbytné bylo triko s dlouhým rukávem a UV ochranou, klobouk a sluneční brýle.

Voda nad zlato

První měsíc člověk řeší vodu neustále. Špatné plánování vodních zdrojů by mohlo dopadnou fatálně. Je zcela nezbytné vědět při nabírání vody, kde je další. Je třeba brát v potaz, že v horku člověk pije podstatně více než za normálních okolností. Spotřeba vody se často vyšplhá na 7 litrů za den. Spolehlivost konkrétních zdrojů se velmi liší. Proto je vhodné počítat i s jistou rezervou a nejít se zásobou úplně na knop. Ze začátku filtr, bez kterého se zde samozřejmě neobejdete, dostane pořádně zabrat. Na průzračné potůčky si hezkou chvíli počkáte. Někde byste se v dané vodě nechtěli ani mýt, natož ji pít. Ale nemáte na vybranou. Často si vzpomenete na vodovodní kohoutek u vás doma. Začnete si vážit maličkostí.

Pod širákem jsem doma

První měsíc a půl jsem na PCT spala pouze pod širákem. Přálo mi počasí, vůbec totiž nepršelo. Byla jsem ale výjimkou. Většina ostatních hikerů dala přednost stanu. Spaní pod širým nebem má mnoho výhod. Po celodenní chůzi jsem si večer s vděkem vybrala možnost pouze si nafouknout karimatku a tu položit na tyvek (hydroizolační folie používaná ve stavebnictví). Už zbývalo jen vybalit spacák a ležení bylo připraveno. Navíc jsem se díky plachtě stanu nepřipravila o výhled na hvězdnou oblohu. 

Mount Whitney v běžeckých botách

V Kennedy Meadows zněl při mém příchodu potlesk. U tohoto ikonického dřevěného obchodu byli vítáni všichni, kteří došli až sem. Pod tímto potleskem se skrývalo mnohé. Znamenalo to, že za sebou máme přes 1 100 kilometrů pouští a zároveň také to, že se před námi tyčí Siarra Nevada s nejvyšší horou USA (vyjma Aljašky) Mount Whitney. Po pár dnech odpočinku jsem vyrazila s bear kanistrem (nádoba odolná proti medvědům, která je v tomto úseku povinná) a jídlem na více jak 8 dní. Čekaly mě hory, které byly na některých místech pokryté sněhem, jezera lákající ke koupání a především nekonečné stoupání a klesání. Hned na seznámení jsem za svitu měsíce vyrazila na Mount Whitney. Díky tomu, že tento rok bylo podprůměrné množství sněhu, jsem nemusela nést cepín a nesmeky zůstaly nepoužité v batohu.

Východ slunce ve výšce 4421 metrů nad mořem byl skutečně impozantní. Seděla jsem zachumlaná ve spacáku a s dalšími čekala, až se žlutý kotouč vyhoupne nad okolní štíty. Byla to má první čtyřtisícovka a zvládla jsem ji v běžeckých botách. Toto vybavení je na PCT velké téma. Mít takové boty, ze kterých nemáte puchýře ani nataženou achilovku, je neskutečně důležité. Jen málo věcí vám dokáže znepříjemnit takovouto cestu, jako jsou nevyhovující boty. Lehké trailové boty byly jasnou volbou. Nedokážu si v žádném případě představit absolvovat tuto stezku v pohorkách, přestože náročnost některých vysokohorských sekcí by mohla k této variantě svádět.

První setkání s medvědem

Díky již zmíněnému menšímu množství sněhu mi Sierra Mountains nedaly zabrat tak, jak by v opačném případě mohly. Se sněhem úzce souvisí také brodění řek, které je zde považováno za velmi nebezpečné. Toho jsem naštěstí byla ušetřena a bez jakýchkoliv komplikací jsem se dostala přes velké množství horských průsmyků až do severní Kalifornie. Ta mě přivítala opět vedrem, nedostatkem vody a také zde došlo na první setkání s medvědem. Sledovala jsem ho v němém úžasu, což není správná strategie jak se při setkání s tímto ohromným tvorem chovat. Naštěstí on o mě naopak zájem nejevil a po chvíli si to znuděně zamířil ze stezky zpět do lesa. 

Dixie fire

Bohužel Pacifická hřebenovka není jen o krásách přírody. Neodmyslitelnou součástí jsou také lesní požáry, které se ani této stezce nevyhnou. Jeden z nejrozsáhlejších byl Dixie Fire, který v severní Kalifornii řádil předchozí rok. Kvůli němu jsem procházela týden více čí méně shořelým lesem. Přesně řečeno zbytkem lesa. Tento úsek považuji za nejnáročnější, co se psychiky týče. Přes 200 kilometrů rozpálenou krajinou, kde vám dělají společnost jen do černa ohořelé kmeny stromu, na povznesené náladě moc nepřidají. Přece jenom zde bylo něco, co na chvíli zahnalo chmury. Postaral se o to patník značící půlku cesty. S každým dalším krokem jsem to měla blíže do Kanady místo do Mexika.

Když plány nejdou podle vašich představ

Ať se někdy snažíte plánovat sebelíp, někdy to holt nevyjde. A vám nezbývá než to přijmout tak, jak to je. Ráno nenaznačovalo žádný nečekaný zvrat. Po snídani jsem vyrazila a oparem na okolních kopcích jsem se nenechala nikterak znervóznit. Pochyby se dostavily v momentě, kde jsem potkala kluka jdoucího proti mně. Informoval mě, že se vrací, jelikož několik desítek mil před námi na trailu hoří. Informaci nebylo možné nikterak ověřit, jelikož nebyl jako už tradičně žádný telefonní signál. Mělo to být ještě daleko, a tak jsem se rozhodla pokračovat. K přehodnocení tohoto záměru jsem došla po setkání s další skupinkou, která se rozhodla také vrátit k silnici, od níž jsem ráno odcházela. Odtud nás odvezli trail angels (lidé, kteří nezištně pomáhají hikerům) do městečka, kde jsem se ještě s jednou kamarádkou rozhodla přenocovat.

Cesta na sever

Po dlouhém zvažovaní jsme se rozhodly dostopovat na jih Oregonu. V severní Kalifornii nebylo možné kvůli požáru pokračovat. Bylo to deprimující. Tři měsíce jsme šly Kalifornií a přechod hranice s Oregonem měl být další významný milník. Nedalo se ale nic dělat. Náš záměr pokračovat Oregonem nám překazily další tři uzavírky kvůli požárům. Jako nejlepší rozhodnutí se nám v danou chvíli zdálo chytnout stop a vyrazit ještě dál na sever, kus na jih od Washingtonu. 

Přišel čas na trailovou rodinu

Tato patálie s požáry se zasloužila o to, že jsem se dala dohromady ještě se dvěma Češkami a utvořily jsme skvěle fungující trailovou rodinu. Byla to příjemná změna po několika měsících samoty. Rozhodly jsme se, že Washington projdeme spolu. Díky tomu jsme si užily mnoho srandy. Český humor mi chyběl a teď jsem si ho mohla užívat ve skutečně vysoké míře.

Vysoké hory a tyrkysová jezera, co víc si přát

Washington nás uchvátil. Oproti Sierra Mountains byly hory více zelené. Navíc o impozantnost se postaralo také několik solitérně stojících hor vulkanického původu. Jelikož jsme v těchto místech byly zhruba o měsíc dříve, než bychom byly, kdyby k žádným požárům nedošlo, mohly jsme zvolnit. Nemusely jsme se honit díky hrozbě časného příchodu zimy, kterou musel člověk za normálních okolností brát v potaz. Mohly jsme si dovolit strávit čas koupáním u velkého množství jezer, sbíráním borůvek a menší porcí denních kilometrů. Neubránily jsme se myšlence, že komplikace s požáry měly i své kladné stránky.

Jak jsem nedošla na kanadskou hranici

Bohužel jsme musely tento názor trochu přehodnotit. Informace, že kvůli dalšímu požáru je znemožněno dojít ke kanadské hranici, nás krutě zasáhla. Doufaly jsme ve zlepšení a případné znovuotevření, ale to se nekonalo. Znamenalo to, že jsme musely necelých sto kilometrů před Kanadou skončit. Bylo to skutečně mrzuté, ale příroda nám dala jasně najevo, jak málo toho proti ní zmůžeme, když ukáže svoji temnou stránku, jakou jsou lesní požáry.

Co říci závěrem?

Nakonec se mi podařilo i přes všechny nesnáze ujít přes 3 600 kilometrů. A ten zbytek? Aspoň mám záminku se sem ještě jednou vrátit. Pacific Crest Trail bude již navždy v mém srdci. Získal si mě jednoduchostí života, který jsem na něm mohla vést, svobodou, kterou jsem si mohla užívat přes pět měsíců a samozřejmě krásnou přírodou.