Stopem do bývalého gulagu Vorkuta

Stopem přes pořádný kus Ruska až za polární kruh? Pro mnohé naprostá šílenost, pro našeho kamaráda Máru z HUDY Pardubice ideální dovolená. Přečtěte si, co vše na cestě do bývalého sovětského gulagu, sibiřského města Vorkuta, zažil!

„Potřebuju 1 litr benzínu,“ říkám s úsměvem chlapíkovi na benzínce a mávám lahví od benzínového vařiče Soto StormBreaker, který jsem pro svou cestu na sever do polárního Ruska zvolil. Chlapík kroutí hlavou a naznačuje, že 1 litr benzínu mi určitě nedá. „Já ho koupím,“ ukazuji na svou peněženku. „Nechci ho zadarmo!“ „Ne, ne.“

Vše se mění až v momentě, kdy dávám několik desítek rublů chlapíkovi do kapsy. Najednou držím v ruce láhev od vařiče plnou benzínu. Rusko mě vítá! Toto byla však první a jediná situace, kdy si někdo řekl o úplatek, nebo mě nějakým způsobem chtěl připravit o peníze. Na své cestě jsem naopak poznal moc milé a laskavé lidi, kteří z mé cesty autostopem do Vorkuty udělali jeden obrovský zážitek.

Z Moskvy rovnou do gulagu

Stopovat začínám za Moskvou na solidně frekventované dálnici. Včera jsem se na hostelu bavil s několika cestovateli o cíli mé cesty. Nechápali, proč tam jedu. „Vždyť jsi říkal, že tam nic není! V Rusku je tolik krásných míst a ty jedeš do bývalého gulagu!“ „Je to zajímavé dobrodružství,“ odpovídám. Všichni kroutí hlavou. Jeden ruský cestovatel na to říká, že vůbec nemá zdání, kde ta Vorkuta je. Prý někde nahoře v Rusku. Prší, všude bahno a bláto. Dvě hodiny mávám na auta a čekám, až mi někdo zastaví. To byl zase nápad! Nakonec se posunu asi 20 km a stojím na podobném místě jako před chvílí.

Jediná změna spočívá v tom, že kolem mě auta už nefrčí, ale pouze líně poskakují a smrdí mi pod nos. Je zácpa. Procházím kolem nich a svou cedulí ukazuji, že chci jet směrem na Jaroslavl. Žádná reakce, a tak po chvíli vyskakuji na betonový pilíř, abych byl vidět, a rozehraju velkou stopařskou hru. Mávám na auta a na všechny se směju. Evidentně tím znuděné řidiče dost bavím, protože netrvá dlouho a už se vezu s Valentinem a Viktorií. Cesta probíhá tak nějak rusky. Jedno pivo, druhé, vodka. Rozjetou zábavu ukončí až debata o hokeji. „Jaromír Jágr!“ „Jo, jo. Vy máte zase Sergeje Ovečkina.“

Ticho. Hned mi dochází proč. Ou, tohle se moc nepovedlo, skřípu zubama a nenápadně hledám kliku od dveří. Už se vidím, jak urychleně vyskakuji z jedoucího auta. Ano, vím, že slavný ruský hokejista není Sergej ale Alexander. Stoupající hladina alkoholu ale způsobila, že mi pusa mluvila rychleji než mozek. Tohle by se zrovna v Rusku vyplatit nemuselo.  Vše se nakonec naštěstí přátelsky urovná a já pozdě večer nedaleko benzínky stavím stan Rock Empire Orbis. Ten se mi osvědčil už na minulé cestě, a tak nebylo pochyb, že se mnou pojede i do Ruska.

Zima se hlásí o slovo

Další den probíhá v podobném duchu. Vždy poměrně dlouho čekám na auto, co mě vezme, ale když už někdo zastaví, je to většinou zážitek. Dost často mi prší. Jsem rád za novinku pro příští zimu, bundu Yungay  od české značky Direct Alpine, ve které jsem ve vlhkém počasí i bez použití goretexové vrstvy schopen parádně fungovat. Bunda je plněna suprovým vláknem Climashild Apex. Díky tomu má super loft a opravdu velice solidní vlastnost rychleschnutí. Na povrchu má Yungay Pertex, konkrétně Quantum Air – super materiál proti větru ale i vlhku. Když už ale bunda začala přeci jenom navlhat, během chvíle následně v autě vyschnula. To byla rozhodně velká výhoda oproti použití klasické péřovky. Déšť, případně chumelení, jsem tedy nemusel nijak řešit a svou goretexovou bundu jsem celou cestu táhl zbytečně. Tepelný komfort byl u Yungaye také velice dobrý. V kombinaci s termoprádlem od Devoldu mi opravdu nikdy během výpravy nebyla zima.

Za dva dny přijíždím do města Syktyvkar. Zde již panuje klasická ruská zima. Tedy alespoň co se týče sněhu. Kompletně zasypaná auta a místy poloprošlapané chodníky navozují skoro až pohádkovou atmosféru.  Tu sice možná trochu kazí oprýskané a plesnivé komunistické paneláky, ale to je asi jen úhel pohledu. Mě se tu moc líbí, kvůli tomuhle jsem sem jel. Jen ta teplota by mohla být trošku nižší.

Noc v kostele

Jdu se projít do místního kostela. Dávám se do řeči se starší ženou, což odstartuje sérii celkem vtipných příhod. Dostanu slepičí polévku, která je stejně tak dobrá jako Adventure Menu, kterým se jinak na cestě stravuji. Chvíli na to se ubytovávám vedle v místnosti, v malém kamrlíku pro poutníky. Netrvá dlouho a poskytuji milé slečně rozhovor o mé cestě do Ruska. Rozumíme si každé druhé slovo, a tak nechci domýšlet, co všechno budu v rozhovoru vyprávět. Ihned po rozhovoru za mnou významně přijde klučina a ptá se mě, zda bych si s ním mohl promluvit, že už pět let nemluvil s cizincem osobně anglicky. OK, jdeme na to! Rozhovor naštěstí nezabíhá do velkých detailů, a tak mohu jít kolem desáté konečně spát, další den mám totiž za cíl urazit dalších asi 600 km do města Pechora. Sever se již pomalu blíží.

Vstávám brzy a pokračuji ve stopování. Sněhu stále přibývá. U silnice se kolikrát brodím nahrnutými závějemi, což není moc příjemné. Naštěstí jsem pro tuto cestu zvolil sněhule Buxton od kanadské firmy Sorel, které jsem ocenil hlavně při dlouhém vyčkávání. Stát v mrazu na místě není z hlediska tepelného komfortu moc fajn. Musím ale říct, že mi v nich byla zima jenom jednou, to když mi do nich mou hloupostí napadal sníh, který později roztál a udělal v nich kaluž. Jinak obstály na výbornou.

Čára přes rozpočet

Cesta se pomalu mění, již není protažená a silně chumelí. Do toho padá tma a ubývají auta. Tak nějak vypadá můj příjezd do města Pechora. Zde jsem již opravdu na severu, zde již končí silnice a začínají tzv. zimníky. Speciální silnice, které jsou v provozu pouze v zimě a po nichž se prohánějí hlavně upravené zimní náklaďáky. Jiná cesta autem do Vorkuty neexistuje. To je můj hlavní cíl cesty. Chci na tomto zimníku stopovat. Vše je ale jinak.

Leonij, který mě doveze do Pechory, mi pomáhá zjišťovat informace. Dozvídám se špatnou zprávu – zimníky nejsou v tuto chvíli v provozu. Je nejteplejší zima, co tu kdy byla! Sakra! Nehodlám se ale tak lehce vzdát. Běhám po městě a náhodně se ptám lidí, zda mají informace o zimní cestě do Vorkuty. Komunikace není lehká, nikdo zde neumí anglicky. Jsem trochu za exota! Výsledek je ale více než jasný. Zimníky jsou prostě zavřené. Nezbývá mi nic jiného než poslední část cesty urazit vlakem. Ještě ten večer tak nastupuji a přes noc přejíždím ruskou polární tundru.

Ponuré hornické město

Ráno jsem zde. Můj hlavní cíl je dosažen, i když ne s takovou radostí, jakou jsem očekával. Přesto se zde zdržím dva dny a pozoruji těžký život místních. Vorkuta, asi šedesátitisícové polární město, má silně depresivní nádech. Zcela jistě pramení z toho, že bylo vystaveno na zbytcích hrozivého gulagu, který zde byl založen někdy kolem roku 1930. Teploty zde mnoho měsíců dosahují hluboko pod bod mrazu, a tak není divu, že mnoho převážně mladých lidí, odchází pryč.

Velká část mužů, kteří zde zůstali, pracuje v nedalekých dolech na uhlí. Je to těžká a nebezpečná práce, o čemž vypovídá i to, že před několika dny zahynula při výbuchu dvojice horníků. Během prohlídky Vorkuty a okolí jsem dokonce narazil na jejich pohřeb, který se konal v nedaleké vesničce. Nic příjemného. Na druhou stranu Vorkuta nebyla jen chladné a depresivní místo. Procházet v březnu zasněženými ulicemi a pozorovat osvětlenou Vánoční jolku je možné snad jenom zde.

Konečně otevřené zimníky

Za dva dny je čas posunout se dále. Znovu sedám na vlak a přejíždím pohoří Ural. Přijíždím do města Labytnangi. Hned na mě dýchne jiná atmosféra. Na první pohled se zdá tak nějak bohatší a co je hlavní, jsou zde otevřené zimníky! Ihned plánuji své další dny. Vydat se autostopem do tundry za kočovnými pastevci sobů mi přijde jako ideální nápad!

Je večer, stavím stan na břehu zamrzlé řeky Ob. Konečně celkem přituhlo, a tak mohu naplno otestovat spacák, který jsem pro tuto cestu zvolil. Jedná se o model Mammut Protect Down Bag -18 °C. Pořádnej lamač mrazu do ultra chladných podmínek. Díky kachnímu peří s výbornou plnivostí 700 cuinů má spacák velice solidní váhu (1700 g bez kompresního vaku) a velikost ve složeném stavu. Velice jsem ocenil přední zip, díky kterému se dala dobře regulovat teplota, nebo uživatelsky příjemné boční otvory pro ruce. Testování spacáku v ruských podmínkách bylo poměrně komplexní, a tak o něm do budoucna napíšu samostatnou recenzi. 

Nečekaný závěr cesty

Spokojeně sedím před stanem, padají na mě drobné sněhové vločky a popíjím lahodně vychlazenou vodku. Nedaleko štěká pes a po Obu se pohybuje dvojice světel z nějakého auta, které právě překonává tuto obří zamrzlou řeku. Jinak ticho. Prostě pravá ruská idylka a já si ji užívám. Ta ale najednou končí, a to mnohem rychleji, než bych si přál.

Přichází mi zpráva z České republiky. Situace ohledně koronaviru se tam každým dnem zhoršuje a mě reálně hrozí, že pokud to okamžitě neotočím, nedostanu se domů. Stojím před těžkým rozhodnutím, zda se vrátit, oželet pastevce sobů a mé vysněné stopování na zimníku nebo riskovat nemožnost návratu domů.

Když další den večer pozoruji z výšky polární krajinu pod sebou a letecky se ubírám směr domov, vím, že jsem se rozhodl dobře. Ne každá cesta vyjde tak, jak ji člověk naplánuje. Někdy je potřeba přiznat porážku a těšit se z toho, co ti výprava dovolila prožít. Ta nejistota toho, co zažiješ a nezažiješ je na cestování přece to nejlepší.