Výšková nemoc – prevence, příznaky a řešení

Výšková nemoc může postihnout kohokoli, kdo se vydá do vyšších nadmořských výšek, a je důležité být na ni připraven. V tomto článku se dozvíte, jak rozpoznat příznaky výškové nemoci, jak ji efektivně předcházet a jaké kroky podniknout v případě, že se s ní setkáte. Ať už jste zkušený horolezec nebo se chystáte na svou první vysokohorskou túru, naše rady vám pomohou zůstat v bezpečí a užít si své dobrodružství bez zbytečných komplikací.

OBSAH:

• Vznik výškové nemoci
• Příznaky výškové nemoci
• Prevence výškové nemoci
• Řešení příznaků výškové nemoci

Výšková nemoc – nebo také akutní vysokohorská nemoc, akutní horská nemoc – je soubor zdravotních obtíží, které se vyskytují při výstupech do vyšších nadmořských výšek. Tyto obtíže jsou reakcí organismu na výšku. Způsobuje je nedostatek kyslíku (takzvaný „řídký vzduch“) daný nízkým parciální tlakem kyslíku (P02) z důvodu nízkého atmosférického tlaku. Nemoc samotná se objevuje ve výškách od 3000 m n.m., u citlivých osob i dříve (již od cca 2500 m).

A máme tu i geografický háček: Čím více jsou hory vzdálené od rovníku, tím výraznější je pokles koncentrace kyslíku, např. vrcholy na Aljašce mají ve srovnání s Himalájemi "fyziologickou výšku" o více než 600 m vyšší.

Vznik výškové nemoci

Nedostatek kyslíku způsobuje poruchy v celém procesu zásobování organismu: od transportu kyslíku přes plicní sklípky do krve až po přenos kyslíku do tkání a buněk. V případě nedostatečné adaptace na výšku (aklimatizace), může vést k závažným zdravotním následkům, jež mohou v krajním případě končit až smrtí.

Faktory vedoucí ke vzniku výškové nemoci

Největším rizikovým faktorem pro vznik horské nemoci je nedostatečná aklimatizace. Významnou roli hrají individuální vlohy (genetická predispozice), proto každý, kdo se chystá navštívit velehory, by si měl ověřit svoji odolnost na vysokohorské prostředí předem. Dalšími rizikovými faktory jsou: nadměrná námaha, dehydratace, zima, obezita, jiné onemocnění, zejména srdce a plic, chudokrevnost, ale také věk pod 50 let. Mladší osoby mají obecně větší sklony k výskytu projevů výškové nemoci než osoby starší.

Příznaky výškové nemoci

Nejčastějším a obvykle počátečním příznakem výškové nemoci je bolest hlavy. Často bývá provázena dalšími příznaky, jako je nechutenství, nevolnost nebo zvracení, únava a celková slabost, závratě a poruchy spánku. Příčinou bolestí hlavy je počínající otok mozku, který se v těžších formách projevuje poruchami rovnováhy, vědomí a dezorientací. Těžká mozková forma výškové nemoci může skončit záhy smrtí. Dalším závažným stavem je edém plic, který se projevuje dušností, nejprve při námaze, pak i v klidu, úporným kašlem, zrychleným tepem. Těžké formy plicního otoku jsou nejčastější příčinou úmrtí z důvodu akutní výškové nemoci.

V dostupné literatuře se někdy můžeme setkat i s anglickými pojmy, zkratkami AMS (Acute Mountain Sickness; akutní horská nemoc), HACE (High-Altitude Cerebral Edema; otok mozku v důsledku výškové nemoci), HAPE (High-Altitude Pulmonary Edema; otok plic v důsledku výškové nemoci).

Prevence výškové nemoci

Jak se výškové nemoci vyhnout? Základním opatřením prevence výškové nemoci je pozvolná aklimatizace. Rozhodujícím faktorem je čas, resp. rychlost výstupu. Za bezpečnou mez se považuje 300-500 m za den při výstupech nad 2500 m. Při túrách v horách nad 5000 m nad mořem se doporučuje krátkodobé dosažení vyšší výšky s návratem do nižší polohy.

Při dobře pokračující aklimatizaci na výšku pak obvykle horolezci ve vyšší výšce stráví noc a vrací se do nižšího postupového nebo základního tábora. Dalším důležitým opatřením je dostatečný a pravidelný přísun tekutin. Je potřeba hodně pít, i když není pocit žízně. Přes následnou potřebu častého močení, zvláště pak v noci, které rovněž patří k následkům pobytu ve výškách, se musíme přenést.

Řešení příznaků výškové nemoci

Co dělat při výškové nemoci? Výškovou nemoc lze nejúčinněji a nejrychleji léčit sestupem do nižších poloh. Méně závažné projevy, jako je bolest hlavy, se řeší užitím analgetika (Ibuprofen, Acylpyrin, Paralen) spolu s dostatečným odpočinkem v dosažené výšce.

Těžší formy spojené s výraznějším otokem mozku nebo s otokem plic se léčí kortikoidy (Prednison, Dexametazon) a případně diuretiky (léky na „odvodnění“) – vždy ale pokud možno spolu se sestupem nebo transportem do nižší nadmořské výšky. Tady platí, že každých 100 metrů sestupu může hrát život zachraňující roli! Na ztlumení úporného výškového kašle jsou vhodné léky obsahující kodein.

Výškové nemoci, která je přirozenou reakcí organizmu, se není potřeba bát, je ale nutné s ní počítat. Týká se úplně každého, kdo se do vyšších nadmořských výšek vydá. Při rozumně prováděné aklimatizaci se lze vyhnout závažným zdravotním potížím a naplno si pak užít krás hor a vrcholových rozhledů. Dostatečná aklimatizace je základem bezpečného návratu!

Ani dosažené aklimatizování našeho organismu na velké nadmořské výšky netrvá věčně. Vydrží po dobu 1-2 týdnů a lze s ním tedy do jisté míry počítat i v případě přesunů mezi masivy nebo horstvy a pro navazující výstupy.

plk. gšt. MUDr. Miloš Bohoněk, Ph.D.
Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha

Miloš Bohoněk (1962) je vojenský lékař, pracuje jako primář Oddělení hematologie a krevní transfuze v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha. Hory jsou jeho druhým domovem, lézt začal již během vysokoškolských studií. Ještě za minulého režimu lezl na Kavkaze a Pamíru, kam se vrátil i později. Svět z výšky si prohlížel také z vrcholů Jižní i Severní Ameriky, Afriky a samozřejmě mnohokrát také z vrcholů tatranských a alpských. Na podzim 2023 byl Himalájích, kde se spolu s Honzou Trávníčkem a Tomášem Prchalem podíval na vrchol Ama Dablam. Je zapálený lyžař: sjezdař, běžkař i skialpinista a po světě cestoval i s armádou, se níž se zúčastnil několika zahraničních misí v Iráku, Pákistánu a Afghánistánu.